Záleží na každém dítětiPraktická příručka společného vzdělávání pro české učitele
Záleží na každém dítětiDne 1. 9. 2016 vstoupila v platnost novela školského zákona č. 561/2004 Sb., který doplňuje vyhláška č. 27/2016 Sb. (tzv. inkluzivní novela). Zavádí nová pravidla pro inkluzi¹ ve vzdělávání, tedy pro společné vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen žáci se SVP), včetně pěti stupňů podpůrných opatření.
Společné vzdělávání je proces, jehož cílem je pomoci každému dítěti dosáhnout co možná největší míry pokroku a školní úspěšnosti s ohledem na jeho individuální specifické potřeby. Je realizováno v kontextu konkrétní situace a zohledňuje množství faktorů, které ovlivňují vzdělávací proces. Nemá nic společného s politickou debatou o tom, zda se zlepšení procesu učení zakládá na liberálních nebo konzervativních hodnotách. Společné vzdělávání totiž staví na klíčovém principu, že každé dítě má právo se plně účastnit vzdělávacího procesu v hlavním vzdělávacím proudu. Toto právo zároveň souvisí se zárukou, že co nejvíce žáků ukončí povinnou školní docházku s tím, že naplnili svůj potenciál.
Společné vzdělávání spočívá v povinnosti školy zajistit, aby vzdělávání dětí s různými potřebami vedlo ke zlepšení školní úspěšnosti a studijních výsledků. Společné vzdělávání klade více důrazu na vzdělávací proces než na samotný obsah. Jeho těžištěm je zacílení pedagogů na to, aby i ve značně heterogenní třídě dostali všichni žáci možnost maximálně rozvinout svůj potenciál a realizovat své schopnosti. Smyslem tedy není zahlcení třídy žáky se SVP. Jedná se o náročný proces, vyžadující stabilitu tří základních pilířů: profesionalitu a vysoké nasazení pedagoga, maximální možnou podporu ze strany vedení školy a součinnost rodičů. Společným vzděláváním se žáci vzájemně obohacují a zároveň si rozšiřují nejen svůj všeobecný rozhled, ale i empatii a sociální inteligenci.
Společné vzdělávání se z hlediska obsahu řídí směrnicemi Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), konkrétně plněním výstupů Rámcového vzdělávacího programu (RVP) školami, které je pro ně závazné a klíčové. Školní vzdělávací program (ŠVP) pak představuje konkrétní plnění RVP jednotlivými školami. Pro společné vzdělávání (i pro tento materiál) je zcela zásadní důraz na vzdělávací proces jako takový, a to zejména v těchto částech: nastavení optimálních podmínek pro všechny žáky, hladký průběh výuky a reflexe zpětné vazby.
K tématu společného vzdělávání se váže mnoho otázek odrážejících nejistotu škol v zavádění společného vzdělávání. Nicméně je důležité, aby nepřevládaly obavy z potenciálních komplikací nad konstruktivním přístupem ke vzdělávacímu procesu. V životě dětí školního věku figuruje mnoho faktorů, které ovlivňuje a tvoří jejich rodina, sociální zázemí a další externí okolnosti. Michalík (in Valenta a kol., 2003) uvádí rodinu a rodiče, školu a učitele, prostředky speciálně-pedagogické podpory a další hlediska (například architektonické bariéry, sociálně-psychologické mechanismy atd.) jako důležité faktory ovlivňující úspěšnost společného vzdělávání. Jakkoli mohou být tyto faktory a okolnosti komplikované, každé dítě má právo být začleněno a vzděláváno tak, aby dosáhlo maxima svých možností. Pouze vážné a opodstatněné obavy o bezpečnost žáků by měly mít přednost před principy společného vzdělávání.
Společné vzdělávání je přirozený proces, který odpovídá dlouhodobým společenským trendům, změnám a proměnám v naší společnosti. Segregování a odsouvání určitých skupin žáků na okraj vzdělávacího procesu je krátkozraké řešení, jehož důsledkem je přetrvávání negativních jevů ve společnosti (chudoba, nezaměstnanost, kriminalita). Na jejich odstraňování je každoročně vynakládáno nemalé úsilí a v neposlední řadě značné prostředky ze státního rozpočtu.
¹ Inkluze ve vzdělávání není totéž, co integrace. Viz výzkumná zpráva Postoje pedagogických pracovníků k vybraným aspektům společného vzdělávání (2018).
Podle českého vydání Ukazatele inkluze (2007) staví společné vzdělávání na těchto předpokladech a procesech:
V odpovědi na otázku, „Co mám hledat na inkluzivní škole?“, najdeme mimo jiné následující indikátory týkající se budování inkluzivní kultury a komunity:
V odpovědi na otázku, „Co mám hledat na inkluzivní škole?“, najdeme mimo jiné následující indikátory týkající se budování inkluzivní kultury a komunity:
Ukazatel inkluze: Rozvoj učení a zapojení ve školách, s. 44-59
PRÁVNÍ RÁMEC SPOLEČNÉHO VZDĚLÁVÁNÍ A VZDĚLÁVÁNÍ ŽÁKŮ S ODLIŠNÝM MATEŘSKÝM JAZYKEM (OMJ) A CIZINCŮ V ČR
Právo na vzdělání je jedním ze základních lidských práv. Je rovněž důležitým indikátorem vyspělosti moderních společností i jedním z pilířů práva v rámci Evropské unie. Ta si klade za cíl zajistit rovný přístup k sociálnímu životu či pracovnímu trhu mimo jiné prostřednictvím výchovně-vzdělávacích procesů. Významným krokem bylo přijetí Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která se v roce 2010 stala součástí právního řádu České republiky. Její ratifikací se Česká republika zavázala k zavedení společného vzdělávání na všech úrovních vzdělávací soustavy. V kontextu vzdělávání romských žáků a žáků se sociálním znevýhodněním byl zásadním milníkem rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci D. H. a ostatní proti České republice z roku 2007, který konstatoval nepřímou rasovou diskriminaci v přístupu romských žáků k vzdělávacímu systému v ČR. V souvislosti se závazky vyplývajícími z implementace úmluvy a naplňování rozsudku připravilo tedy Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy Národní akční plán inkluzivního vzdělávání.
Úmluva o právech dítěte č. 104/1991 Sb. v článku 28, odst. 1 zavazuje Českou republiku činit základní vzdělání povinným a bezplatně dostupným pro všechny. Tedy pro každé dítě bez jakékoliv diskriminace na základě rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického či jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo dušení nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho či jejich rodičů nebo zákonných zástupců. Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 2), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (čl. 13) pak zaručují rovné právo na vzdělání bez ohledu na právní postavení jednotlivce.
Současná česká legislativa stále používá termín žáci cizinci (například § 20 školského zákona). Nicméně nárok na podporu a podpůrná opatření vyplývající z § 16 mají i ostatní žáci, kteří mají české občanství, ale nemají dostatečnou znalost jazyka (děti a žáci s odlišným mateřským jazykem/OMJ).
Školský zákon: Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (§ 20 odst. 2 písm. a) zajišťuje rovný přístup žákům plnícím povinnou školní docházku v základních školách, nižších stupních gymnázií a odpovídajících ročnících konzervatoře jak k základnímu vzdělávání, tak ke školnímu stravování a školským službám (tedy např. školní družině). Tento rovný přístup je zaručen všem dětem bez ohledu na to, z jaké země pocházejí, a to i v případech, kdy není prokázána legalita pobytu dětí na našem území. Součástí české ústavy a právního pořádku je i Listina základních práv a svobod. V čl. 33 odst. 1 se přiznává každému právo na vzdělání, přičemž právo na bezplatné vzdělání se týká pouze občanů ČR.
Česká legislativa související s podporou a vzděláváním dětí s OMJ a žáků cizinců se řídí následujícími vyhláškami:
Vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných
Vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky
Vyhláška č. 353/2016 Sb., o přijímacím řízení ke střednímu vzdělávání
Vyhláška č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři
Vyhláška č. 177/2009 Sb., o bližších podmínkách ukončování vzdělávání ve středních školách maturitní zkouškou
Základním principem inkluzivního vzdělávání je schopnost vážit si rozmanitosti mezi lidmi. Osvojíme-li si společné vzdělávání naplno, upouštíme pak od názoru, že se děti musejí stát „normálními“, aby mohly přispět k lidské civilizaci… Začneme hledět daleko za hranici typického způsobu, jakým se lidé stávají ceněnými členy komunity, a tím začneme naplňovat dosažitelný cíl, který spočívá v tom, že všem dětem poskytujeme autentický pocit sounáležitosti.“
(Kunc 1992, s. 38-39)
Role národní vlády, tedy Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) České republiky, spočívá v zavádění právních požadavků, na jejichž základě musejí školy poskytovat společné vzdělávání a nabízet podporu pro ty skupiny, kterým je upírán spravedlivý přístup ke vzdělávání. MŠMT stanovuje právní rámec vzdělávání a mělo by dohlížet na to, aby systémy kontroly kvality a inspekce plně zkoumaly snahy jednotlivých škol o implementaci společného vzdělávání. Mělo by se ujišťovat o tom, že systém přípravy budoucích učitelů je vybavuje náležitými schopnostmi potřebnými k tomu, aby se z nich stali kvalitní učitelé. Mělo by rovněž poskytovat právní ochranu školám, čelícím tlaku ze strany různých zájmových a lobbistických skupin, snažících se o to, aby nedošlo k implementaci všech aspektů inkluze. Mělo by také poskytovat jasné právní pokyny týkající se opatření na zvýšení nízké školní docházky.
Novela školského zákona platí od 1. září 2016. Zavedla nový pojem podpůrných opatření určených žákům se SVP. Podpůrná opatření jsou definována jako „nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídajících zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám žáků“. Žák se SVP má podle novely právo na to, aby mu byla bezplatně poskytována podpůrná opatření, která by mu měla pomoct naplnit jeho vzdělávací potenciál. Koncem září 2019 představilo MŠMT po několika měsících revidovanou verzi vyhlášky č. 27, která má hlavní vliv na implementaci společného vzdělávání. Vyhláška upřesňuje, za jakých okolností se doporučuje sestavení individuálního vzdělávacího plánu pro žáky, předkládá jeho vzor a zpřesňuje poskytování podpůrných opatření prvního stupně, mimo jiné formou plánu pedagogické podpory. Došlo ke snížení požadavků na tvorbu individuálního vzdělávacího plánu – v některých případech stačí, aby škola pouze plnila doporučení školského poradenského zařízení. Škola však je povinna doložit školskému poradenskému zařízení, případně České školní inspekci, informaci o podpůrných opatřeních prvního stupně poskytovaných žákovi.
První stupeň PO poskytuje škola bez konzultace a rozhodnutí pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra.
V rámci prvního stupně PO škola identifikuje nutnost individuálního přístupu k žákovi/žákyni. Ten může být zapotřebí tehdy, když dochází ke zvýšení rizika školní neúspěšnosti, např. při negativních vztazích v kolektivu, krátkodobé nemoci, nečekaných rodinných událostech (rozvod, úmrtí atd.), dlouhodobějších rodinných problémech, drobných poruchách pozornosti či lehkém narušení komunikačních schopností atd. Škola dále navrhuje, realizuje (s finanční podporou svého základního rozpočtu), vyhodnocuje a používá PO v době, po kterou jsou potřebná a účinná. Pokud škola do šesti měsíců zjistí, že realizovaná PO nestačí, kontaktuje prostřednictvím zákonného zástupce školské poradenské zařízení (ŠPZ), které provede diagnostiku.
Druhý až pátý stupeň podpory je v kompetenci ŠPZ, která identifikují SVP a navrhují PO, realizují je ve spolupráci se školou a vyhodnocují jejich účinnost a dopad.
Druhý stupeň podpory se týká situací, kdy dochází k selhávání žáka z důvodu oslabení kognitivního výkonu (žáci s „hraniční inteligencí“), oslabení sluchových a zrakových funkcí, onemocnění (včetně psychického), které nemá závažnější dopad na vzdělávání, nedostatečné znalosti vyučovacího jazyka a oslabení dorozumívacích dovedností.
Třetí stupeň podpory se týká situací, kdy dochází k selhávání žáka z důvodu lehkého mentálního postižení, zrakového či sluchového postižení, tělesného postižení či onemocnění (včetně psychického) se závažnějším dopadem na vzdělávání, neznalosti vyučovacího jazyka a syndromu týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte (CAN).
Čtvrtý stupeň podpory se týká situací, kdy dochází k selhávání žáka z důvodu středně těžkého či těžkého mentálního postižení, těžkého zrakového či těžkého sluchového postižení (nevidomost, hluchota), závažného tělesného postižení či onemocnění, poruchy autistického spektra či neschopnosti komunikovat prostřednictvím mluveného či psaného slova.
Pátý stupeň podpory se týká situací, kdy dochází k selhávání žáka z důvodu hluboké mentální retardace a kombinace těžkého tělesného postižení.
Krajské úřady a místní samospráva mají v procesu společného vzdělávání roli formální, avšak velmi důležitou. Jako zřizovatelé poskytují finanční prostředky na chod a aktivity školy a v neposlední řadě vypisují konkurzy na ředitele škol. V konkurzní komisi je vždy zástupce zřizovatele školy přítomen (dle vyhlášky 54/2005 Sb.), čímž může samospráva do určité míry ovlivnit, bude-li školu vést ředitel s kladným vztahem ke společnému vzdělávání, či nikoliv.
Stěžejní rolí ředitele školy je tvořit, naplňovat a reprezentovat vizi, kulturu a étos školy při realizaci všech stránek společného vzdělávání. Ředitel je osobou, která předává žákům a jejich zákonným zástupcům jasné poselství, že škola prosazuje principy společného vzdělávání, které bude kvalitně zajištěno a ve výsledku obohatí všechny jeho aktéry.
Jednou ze zásadních kompetencí, kterou ředitel školy má, je práce s pedagogickým sborem. V kontextu společného vzdělávání by se mělo jednat zejména o poskytování maximální podpory všem pedagogům, nabídku dalšího vzdělávání a vzájemného sdílení informací a příkladů dobré praxe. Ředitel vede členy učitelského sboru k tomu, aby se učili vzájemně od sebe i od jiných škol. Ředitel přijímá zaměstnance, kteří ztělesňují principy společného vzdělávání.
Přestože tyto myšlenky mnoho ředitelů i pedagogů sdílí a podporuje, v praxi jsou ředitelé často zatíženi značným množstvím administrativy a sháněním finančních prostředků na celkový chod a širší činnost školy. Například systém vzájemného sdílení a hospitací je jen obtížně realizovatelný, a to zejména z personálních důvodů. V neposlední řadě ředitel využívá podpory místních úřadů, vlády a dalších institucí v situacích, kdy čelí nátlaku ze strany skupin, jež mohou usilovat o realizaci vylučovacích praktik vůči určitým skupinám žáků.
Učitel je klíčovou osobou v procesu společného vzdělávání. Jsou na něj kladeny velmi vysoké nároky a jeho práce vyžaduje nejen profesionalitu, ale rovněž značnou míru empatie a schopnost improvizovat. Odměnou za vysokou zátěž může být učiteli vědomí, že na jeho schopnostech a kompetencích závisí nejen úspěšnost žáka ve vzdělávacím procesu, ale potenciálně i v dospělém životě.
Ve společném vzdělávání by měl učitel posuzovat žáky v kontextu jejich životní situace, avšak zcela bez předsudků. Zároveň by měl dát všem žákům bez výjimky najevo, že jsou oceňováni a vítáni. Učitel je osoba, která oceňuje a vítá rozdílnost žáků v každé třídě. Žák na vozíčku automaticky neznamená zdroj nepříjemností; dítě se SVP není pomalé či zlobivé. Způsob, jakým učitel vede svou třídu a výuku v ní, i přípravy na hodiny by měly být jasným vyjádřením principů společného vzdělávání. Učitel vidí vzdělávání jako partnerství se žáky, rodiči a relevantními úřady, jako proces, který je nutné vést a zprostředkovávat. Učitel je zodpovědný za organizaci učebny způsobem, který prosazuje společné vzdělávání. Když se o učebnu dělí více učitelů, měla by existovat jasná pravidla jejího používání. Různé předměty obnáší odlišné požadavky, zejména co se týče uspořádání stolů a židlí či používání vybavení.
Role asistenta je v českém školství zatím poměrně nová, leč neméně důležitá. Role asistenta se může týkat celého kolektivu, nebo jednotlivých žáků, kteří na něj mají ze zákona nárok. Spolupráce učitele a asistenta by měla být oboustranně přínosná a zejména vyvážená – tj. z asistenta by se neměl dělat zástupný učitel pro žáky se SVP jako jeden extrém, ani by neměl být zbytečné úkolován mimo své kompetenci. Přestože při sehrané spolupráci asistenta a pedagoga se principy inkluze uplatňují mnohem snáze a celkový proces výuky je výrazně efektivnější, v praxi existuje jen velmi málo metodické podpory pro rozvíjení tohoto vztahu, a proto je ideální formou pro získání těchto znalostí observace dobré praxe.
Žák by měl v rámci svých kognitivních schopností co nejdříve převzít odpovědnost za svou vlastní úspěšnost. Učitel má samozřejmě vše pod taktovkou, ale žáci by se měli podílet na formulování cílů, kterých chtějí dosáhnout, včetně chování, které přispívá k jejich studijní úspěšnosti. Žák by měl usilovat o sebezdokonalení a nevzdat se, když se mu něco nedaří. Žák by měl být hrdý na to, kým je, a zároveň by měl umožnit žákům z ostatních skupin, aby i oni mohli být hrdí na svou vlastní identitu. Žák má právo cítit se bezpečně, zejména co se týče šikany. Měl by rovněž převzít odpovědnost za to, že nebude šikanovat ostatní.
Role zákonného zástupce by měla být aktivní a participující. Neměla by však zasahovat do kompetencí školy, neboť je nutné, aby spolupráce školy a zákonných zástupců byla oboustranně přínosná a rovnocenná. Zákonní zástupci by měli podporovat žáky již od útlého dětství nastavením elementárních hodnot, jakými jsou například podporování zvídavosti, smysl pro povinnost a pravidelnou školní docházku, zdravý přístup k autoritám, respekt vůči odlišnostem a uvědomění si sebe sama. Zákonný zástupce by měl vzdělávání dítěte od útlého věku podporovat čtením, vedením k dobrému chování, domácím úkolům a ke spolupráci s ostatními dětmi. Měl by podporovat inkluzivní étos školy. To v praxi znamená, že by neměl vést dítě k vyčleňování jiných dětí patřících k odlišným skupinám z kolektivu. Měl by se snažit o rozvíjení školních osnov v rámci volnočasových činností rodiny. Zároveň by měl dítěti poskytovat klidné místo na čtení či domácí přípravu. Zákonný zástupce tvoří důležité rameno trojúhelníku partnerství mezi školou, žákem a rodinou. Rovněž hraje klíčovou roli při zajišťování pravidelné docházky dítěte.
V praxi českého školství spolupracuje škola s úřady pouze v případech, které to nezbytně vyžadují a kde již selhala opakovaná intervence a nabídky řešení situace ze strany školy. V naprosté většině případů se jedná o spolupráci s Odborem sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) v případě neplnění povinné školní docházky či podezření na nějaký druh patologie v rodině, která by mohla dítě ohrozit. V případech, kdy je zanedbávána školní docházka, ať už formou záškoláctví či skrytého záškoláctví, má OSPOD dle zákona č. 359/1999 Sb. možnost rodiče sankcionovat pokutou či dočasným vyloučením z hmotné nouze (pokud se v ní zákonný zástupce nachází), v závažných případech pak může proběhnout i trestní řízení. Přes tyto sankce stále existují případy masivního záškoláctví, včetně tzv. skrytého záškoláctví, které pak logicky vede ke snížené kvalifikovanosti žáků a v důsledku také ke snížené uplatnitelnosti na trhu práce.
Role asistenta je v českém školství zatím poměrně nová, leč neméně důležitá. Role asistenta se může týkat celého kolektivu, nebo jednotlivých žáků, kteří na něj mají ze zákona nárok. Spolupráce učitele a asistenta by měla být oboustranně přínosná a zejména vyvážená – tj. z asistenta by se neměl dělat zástupný učitel pro žáky se SVP jako jeden extrém, ani by neměl být zbytečné úkolován mimo své kompetenci. Přestože při sehrané spolupráci asistenta a pedagoga se principy inkluze uplatňují mnohem snáze a celkový proces výuky je výrazně efektivnější, v praxi existuje jen velmi málo metodické podpory pro rozvíjení tohoto vztahu, a proto je ideální formou pro získání těchto znalostí observace dobré praxe.
Žák by měl v rámci svých kognitivních schopností co nejdříve převzít odpovědnost za svou vlastní úspěšnost. Učitel má samozřejmě vše pod taktovkou, ale žáci by se měli podílet na formulování cílů, kterých chtějí dosáhnout, včetně chování, které přispívá k jejich studijní úspěšnosti. Žák by měl usilovat o sebezdokonalení a nevzdat se, když se mu něco nedaří. Žák by měl být hrdý na to, kým je, a zároveň by měl umožnit žákům z ostatních skupin, aby i oni mohli být hrdí na svou vlastní identitu. Žák má právo cítit se bezpečně, zejména co se týče šikany. Měl by rovněž převzít odpovědnost za to, že nebude šikanovat ostatní.
Role zákonného zástupce by měla být aktivní a participující. Neměla by však zasahovat do kompetencí školy, neboť je nutné, aby spolupráce školy a zákonných zástupců byla oboustranně přínosná a rovnocenná. Zákonní zástupci by měli podporovat žáky již od útlého dětství nastavením elementárních hodnot, jakými jsou například podporování zvídavosti, smysl pro povinnost a pravidelnou školní docházku, zdravý přístup k autoritám, respekt vůči odlišnostem a uvědomění si sebe sama. Zákonný zástupce by měl vzdělávání dítěte od útlého věku podporovat čtením, vedením k dobrému chování, domácím úkolům a ke spolupráci s ostatními dětmi. Měl by podporovat inkluzivní étos školy. To v praxi znamená, že by neměl vést dítě k vyčleňování jiných dětí patřících k odlišným skupinám z kolektivu. Měl by se snažit o rozvíjení školních osnov v rámci volnočasových činností rodiny. Zároveň by měl dítěti poskytovat klidné místo na čtení či domácí přípravu. Zákonný zástupce tvoří důležité rameno trojúhelníku partnerství mezi školou, žákem a rodinou. Rovněž hraje klíčovou roli při zajišťování pravidelné docházky dítěte.
V praxi českého školství spolupracuje škola s úřady pouze v případech, které to nezbytně vyžadují a kde již selhala opakovaná intervence a nabídky řešení situace ze strany školy. V naprosté většině případů se jedná o spolupráci s Odborem sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) v případě neplnění povinné školní docházky či podezření na nějaký druh patologie v rodině, která by mohla dítě ohrozit. V případech, kdy je zanedbávána školní docházka, ať už formou záškoláctví či skrytého záškoláctví, má OSPOD dle zákona č. 359/1999 Sb. možnost rodiče sankcionovat pokutou či dočasným vyloučením z hmotné nouze (pokud se v ní zákonný zástupce nachází), v závažných případech pak může proběhnout i trestní řízení. Přes tyto sankce stále existují případy masivního záškoláctví, včetně tzv. skrytého záškoláctví, které pak logicky vede ke snížené kvalifikovanosti žáků a v důsledku také ke snížené uplatnitelnosti na trhu práce.